Jsem tam, kde mám být? Máme ve zvyku ptát se na práci, na vztah, na cíle a přání - ale Bible nás vezme úplně jinam. Bůh se totiž jmenuje JSEM (kniha Exodus 3,14). A potkat se s ním můžeme jen tam, kde umíme říct „i já tu teď jsem“. Tedy v přítomnosti.

Tenhle díl je o tom, proč odpovědí na otázku „kde mám být?“ není zeměpis ani životní plánování, ale kvalita naší přítomnosti. Provedeme vás biblickými příběhy od Adama schovaného v křoví až po prázdný hrob, do kterého byl uložen Ježíš. Zkusíme se zaměřit na to, že s Bohem (a nakonec i sami se sebou) se nemíjíme kvůli špatné adrese, ale proto, že jsme hlavou často jinde než tělem. A že „být na svém místě“ není něčím, čeho se jednou provždy dosáhne, ale opakovanou cestou, sám k sobě…

Vyhoření není jen moderní diagnóza přetížené společnosti – je to stav, který filozofové, teologové i proroci popisují tisíce let. V tomto dílu se vydáváme napříč dějinami lidské psychiky: od Plútarchovy „dysópie" přes středověkou akédii Jana Klimaka až po klasifikaci Světové zdravotnické organizace z roku 2019. Dotkneme se biblického obrazu proroka Eliáše pod jalovcem, který po životním výkonu chce zemřít únavou, a jehož záchrana začíná nikoliv modlitbou, ale spánkem a jídlem. Podíváme se blíže na duchovní vyhoření v církevním prostředí, zmíníme verše, které se zneužívají jako bič na „hodné holky", a zamyslíme se nad tím, proč uzdravení nekončí návratem k původnímu tempu, ale proměnou životního rytmu.

Samota a osamocení. Dva pojmy, dva významy, které se někdy možná zaměňují – ale tělo je rozlišuje okamžitě. Jedno regeneruje, druhé rozkládá. Filosofka Hannah Arendt je od sebe odděluje s chirurgickou přesností. Lékař Vivek Murthy z nich dělá rovnou diagnózu. A Bible zná obě – od vyhnané Hagar na poušti přes Ježíšovu osamělou úzkost v Getsemane až po Marii Magdalskou u hrobu.

V tomto dílu hledáme hranici mezi nimi: v životě Ježíše, biblických žen i v našem vlastním. Mluvíme o osamocení rodiček a rodičů na mateřské, o osamocení ve dvou, o tichu po ztrátě. A o otázce, která nás možná bude pronásledovat ještě dlouho: který rozměr mého propojení s lidmi potřebuje více ošetřit? Chybí mi blahodárná samota, anebo zápasím s tíhou osamocení?

Protože „být sám/sama“ ještě neznamená „být osamocen/á“ – a „být obklopen/á“ lidmi nemusí znamenat „necítit se osaměle“.