Je rodina, do které se narodíme, vždycky dar? A co když ne?

Bible nenabízí žádnou nablýskanou rodinu jako z reklamy. Najdeme v ní sourozence, kteří se nesnesou, i manžela, který vlastní ženu vydává za sestru. Jsou v ní rodiče s oblíbeným dítětem a královský dům, kde se o bolesti mlčí tak dlouho, až to nedopadne dobře. Pojďme se podívat, co nám tyhle příběhy říkají o nás samotných.

Proč se do sporu sourozenců obvykle zapletou i rodiče? Jak se trauma předává z generace na generaci? A proč to, co se doma neřeší, nakonec stejně vyplave na povrch?

Zjistíme také, odkud se vzala představa, že jediná správná rodina je máma, táta a dítě. Podíváme se i na to, kolik bolesti tahle představa přinesla dětem narozeným mimo manželství, rozvedeným ženám, vdovám i vdovcům.

A nakonec objevíme, že Bible zná i jinou cestu. Rodinu lze založit, vybrat si ji a utkat z lidí, kteří k sobě patří.

Má mnoho barev a podob.

A třeba je mezi nimi i ta vaše.

Tentokrát se ptáte vy. A my jsme si nebraly servítky.

Vaše otázky nás zavedly od toho, jak jsme se do sebe zamilovaly, až k modlitbám, které bychom nahlas raději nevyslovily. Bylo to upřímné, místy hodně vtipné a místy hodně osobní.

Prozradíme, kdo z nás dvou nedá pokoj telefonu a proč některé spory doma prostě necháváme být. Dostaneme se i k těžším věcem: jak žít ve světě plném bezpráví, který biblický příběh se vykládá nejčastěji špatně a jestli nás víc formuje to, co jsme dostaly, nebo to, co jsme ztratily.

A odkud jsou ty košile? Konečně to víte.

A kdy jste si naposledy řekli: mám všechno, co jsem chtěl, a stejně mi něco chybí?

Podle toho, co považujeme za úspěch, si totiž vybíráme celý svůj život. Jenže málokdo z nás si tu otázku někdy položil nahlas.

A tak žijeme podle definice, kterou nám podsouvá doba, reklama, sociální sítě, někdy i vlastní rodina. Otázka nezní, jestli jsme úspěšní. Otázka zní: čí úspěch to vlastně žijeme?

V tomto díle si ukážeme, že Bible má o úspěchu úplně jinou představu než svět kolem nás. Nemluví o tom, kolik toho člověk má, ale jak plný a celý je jeho život. A nabízí obraz, který to celé otočí: strom u vody, který nese ovoce ne proto, že se snaží, ale proto, že má kořeny.

Dozvíte se, proč se druhá polovina života nedá žít podle pravidel té první, co má společného antická filosofie s jednou modlitbou z knihy Přísloví, a proč nejzdravější prosba zní: nedávej mi chudobu ani bohatství.

Protože úspěch, jak ho vidí Bible, není nic, co se dá nahromadit.

Je to život, který se vydařil jako celek.

A takový úspěch nevyhoří.

„Jak jsi krásná, má přítelkyně, jak jsi krásná!" Tuto větu najdeme ve Starém zákoně. A není jediná. V Bibli se mluví o kráse častěji, otevřeněji (a s větším nadšením), než bychom možná čekali.

V této epizodě se vydáme po stopách krásy. Zeptáme se filosofie, jestli je krása ve věcech, nebo v oku toho, kdo se dívá. Podíváme se, co o kráse zjistila věda: proč se už tříměsíční děti dívají déle na tváře, které většina společnosti označí za atraktivní, a kde náš ovlivňuje kultura a zázemí, ve kterém jsme vyrostli. Otevřeně pojmenujeme i tlak, který dnes kolem vzhledu vzniká.

Hlavně ale otevřeme Bibli. Najdeme v ní příběhy, kde krása hýbe osudy, protože má skutečnou moc. Dotkneme se Písně písní, kde se krása (ženská i mužská) oslavuje, bez poučování a bez výčitek. A kráse se věnují i žalmy. Žalmista si ze všeho na světě přeje jediné: smět se dívat.

V evangeliích pak potkáme Ježíše, který o vzhledu lidí neřekne jediné slovo. Dotýká se těch, od kterých ostatní odvracejí zrak. O krásných skutcích mluví pořád: tam, kde čeština používá slovo „dobré", v řeckém originále zní: „krásné".

Kde tedy krásu hledat? Bible nás učí dívat se ní z mnoha perspektiv. Snad bychom za ní nemuseli ani tolik uhánět, stačí se zastavit a potěšit se jí.

V rubrice Mám tě přečtenou doporučujeme knihy:

• Ženy, které běhaly s vlky
• Víc než žena
• Ztracenné

Platí to víc, než si připouštíme: u stolu se rozhoduje o tom, koho pustíme blízko, čemu věříme a čeho se bojíme. Jídlo je jednou z nejzákladnějších věcí na světě, a přesto se v něm setkává tělo, vztah, dějiny i Bůh.

V tomhle díle projdeme dějiny stolu: od antických hostin a židovské večeře, která vypráví dějiny chutí a vůní, přes středověk, kdy bylo jídlo zároveň hříchem i milostí, až po dnešek, kdy se z talíře stalo vyznání víry a z Instagramu nová liturgie. Podíváme se na muže, kterému vyčítali, že příliš jí a pije, a přesto udělal z hostiny obraz nebes. Na chléb a víno, které jsou tou nejobyčejnější a zároveň nejsvatější materií, jakou křesťanství zná. A na Boha, který se nechá pohostit, na Vzkříšeného, který jí pečenou rybu.

Uprostřed dílu čeká příběh, který nelze vyprávět bez nepohodlných otázek: mladá žena ze čtrnáctého století, která přesvědčila papeže, stala se učitelkou církve - a skoro nejedla. Byla to svatost, nebo nemoc? A co to říká o církvi, která toto hladovění oslavovala? Nakonec zajdeme tam, kde jídlo začíná: k prvnímu jazyku lásky, kterým je krmení, k tomu, proč vaříme pro ty, které milujeme, i k tomu, proč jídlo tak často bolí.

Tělo není překážka na cestě k Bohu. Je to místo, kde se s ním potkáváme.

V rubrice Mám tě přečtenou doporučujeme knihy:

• Pitomí ptáci celýho podělanýho světa
• Po stopách divokého Boha

Co je to dobrý život? Tuhle otázku si kladou i ty nejstarší příběhy světa. V tomto díle se ptáme, co vlastně znamená žít dobře, a odpověď hledáme nejen v biblických textech, které ale nejsou doslovným návodem. Ale… Ukazují cestu. Starý zákon kreslí mapu s rozcestími, nevyhýbá se slepým uličkám a pravidelně nás vede k místům, kde si máme odpočinout. A Nový zákon přinese něco, co nemá v dějinách náboženství obdobu: cesta dostane tvář. Dotýkáme se Ježíšova života, cesty. Nakonec se zastavíme tam, kde se dobrý život testoval po staletí na vlastní kůži: v klášterech. Mnich, který před patnácti sty lety sepsal pravidla, která dnes předávání svým klientům koučové. Abatyše, která léčila špaldou a hudbou a mluvila o zelené síle života. Biskup, který napsal první návod na svatost pro lidi s dětmi, prací a hypotékou. Dobrý život se nedá koupit ani vyrobit. Dá se jen žít, den po dni.

Tuto větu slyšíme neustále ze všech stran, ale co se tím ve skutečnosti myslí? Vymezit se doslova znamená definovat sebe: rozpoznat nejen obrysy svých limitů a možností, ale poznat i svůj vnitřní život, co ke mně patří a co nikoliv. Bible ostatně začíná úplně stejně, stvoření světa je jedno velké oddělování. A později se v příbězích Nového zákona setkáváme s Ježíšem, který zná vlastní hranice a dokáže odejít, i když ho všichni hledají. Evangelium hranice a mezníky překračuje a dotýká se lidí, kterých se nikdo dotknout nesměl. Jak to jde dohromady? A proč se zrovna po ženách odjakživa chtělo, aby byly obětavé a neustále k dispozici? Zamyslíme se nad tím, proč zdravá hranice připomíná spíš biologickou membránu než hradbu z kamení. Proč si volný den člověk nemusí zasloužit? A čím se liší zeď, která chrání, od zdi, která vězní?

Většina z nás nese někde uvnitř něco nesmířeného. Nejsme smíření se sebou samými, s druhými lidmi, se situací, se kterou jsme nemohli nic udělat, nejsme smířeni s Bohem. Křesťanská tradice to ví a nabízí víc než výzvu: pojmenovává místa, kde se rozpor odehrává, mnohdy ukazuje kudy vede cesta zpátky. Ke smíření a souladu se sebou, s druhými, s událostmi života, s Bohem. Každá z těchto rovin potřebuje svůj prostor, hovoří svým jazykem a žádá si různou mírou naší pozornosti.

V rubrice Mám tě přečtenou doporučujeme knihu:

• Záhada čínského zlata